Hudba pro kojence

U nás doma pořád něco hraje. Zeptejte se manželky, jak u toho trpí. Doslova u toho, protože když sedí u stolu (a tam ona sedává často), má reproduktory půl metru od hlavy a některá má cédéčka mají nečekaný dynamický rozsah.

Když se narodila dvojčata, zrovna jsem si pořídil box 55 disků od Mercury Living Presence – všechno senzační nahrávky z padesátých a šedesátých let, Dorati, Fennell, Hanson, Paray, dokonce i Kubelík. Říkal jsem si, že dokud si to neposlechnu celé, nebudu poslouchat (a hlavně kupovat!) nic jiného. A že to zvládnu za rok.

Na rovinu, asi to nezvládnu, sice jsem už za půlkou, ale dětem už je tady skoro deset měsíců. Nějak se do toho vecpal Giulini s The London Years, a pak se pořád vracím ke svým oblíbeným nahrávkám. Společně s každosobotními rádiovými přenosy z Metropolitní tak děti dostávají pěkně zabrat. A je načase to trochu uspořádat – neboť ne všechno se jim líbí.

Respighiho římské záležitosti slaví úspěch. Američan v Paříži a Coplandovo Rodeo také. Beethoven, Bartók, Čajkovský, překvapivě nic moc, a to ani Labutí jezero.

Zásadní záležitostí je Leroy Anderson, to je vyloženě dětská hudba. Chopin a Ravel v klavíru zaujme převelice, zejména ve tříčtvrtečním taktu. Hansona a Američany 20. století děti spíše přetrpí, a to i když sáhnu po hitech z West Side Story. Dvořák a Brahms ano, Smetana spíš ne: Z českých luhů a hájů je v pořádku, ale Libuše je vyloženě otravuje.

Přitom já vřele doporučuju: Právě jsem si pořídil verzi, kolem které jsem chodil už dlouho, ale pořád se mi do toho nechtělo – kvůli pitomému přebalu s nějakou školačkou. On je to ale Krombholc a Národní divadlo z roku 1965. Krombholc je tajný národní poklad. Na nahrávce je všechno skvěle slyšet a všemu rozumět, tempa jsou skvělá, funguje to dohromady. Beňačková i Urbanová se mi válí kdesi v krabici na půdě a už jsem je neslyšel pět let, takže to teď pořádně nesrovnám, ale Kniplová válí.

Pokud vám Libuše nepřijde dost cool, tak možná neznáte ten příběh, jak se ona chce vdávat a využije toho, že se dva bratři hádají o to, jestli dělit nebo nedělit majetek. Libuše to nenápadně dotlačí až do běda mužům, kterým žena vládne, Přemysl dá ve stínu Ó, vy lípy, zlostného Chrudoše mužně přivine na svou hruď, a pak už jsou jenom asi patnáct minut vidiny, jak český národ neskoná, a v tom se úplně ztratí, že Chrudoš měl vlastně pravdu, protože kdyby se děděný majetek nedělil, mohli jsme mít o osm století později vic velkostatkářů k rozkulačení.

Ale zpátky k dětem: Většinu hudby jsem schopen roztřídit na to, co je zajímá, a co ignorují, ale už jsme narazili na jednu věc, u které se bojí. Nejsem si vlastně jist, jestli se takhle malé děti už dokážou bát. Ale podruhé už Fantastickou pouštět nebudu.


Blomstedt vypravuje

"Já bych vám chtěl říct něco o tom, co teď uslyšíte. Nebo – spíš, co neuslyšíte. Žádné klenuté melodie, žádné komplikované harmonie, a dokonce ani žádný bohatý rytmus."

Zatímco na pódium stoupá z hlubin klavír, přicupital z portálu dirigent Herbert Blomstedt. V červenci mu bude 86 let, a teď se tváří velice potměšile.

"Tamhle vzadu budeme mít čtyři perkusionisty, a celé to začne tím, že ten úplně vpravo začne tak jako divně šustit, asi jako byste o sebe šustili listy papíru. Š-š š-š-š-š-š – š-š-š š š š-š. Ale pozor, ne v nějakém normálním, očekávaném rytmu, jako třeba ššš dž bum pa pa, ššš dž bum pa pa," a Blomstedt se plácá po různých částech těla a do toho beatboxuje. "Prostě jen tak, š-š-š tady, š-š tam, jako když jdete po louce a tady kvete kytička, tamhle druhá, a tady jich je pět pohromadě. Ony ty kytičky taky nerostou ve čtvercích nebo trojúhelnících, že."

"A to si zase nemyslete, že je to úplně náhodné. To je přesně předepsané v notách, kdy. Takovýma malýma tečkama. Š-š š-š-š-š-š."

"Jo to klavír, " mezitím totiž klavír doputoval, kam má, "ten občas improvizuje. A jak vidíte, je otevřený. On totiž tady pan klavírista bude hrát v něm, přímo na struny. Ne snad že by klávesy vůbec nepoužíval, občas ano, ale většinu času bude tady uvnitř. A je tam taková pasáž, kdy vždycky zahraje na strunu, a pak zahraje tutéž notu přes klávesu. A to mi pořád vrtá hlavou, jak je možný, že se trefí."

Jsme uprostřed první částí koncertu San Francisco Symphony. Dozněl Liebestod z Tristana a Isoldy, po přestávce bude Eroica, ale teď probíhá přestavba na poezii, tedy Poesis švédského skladatele Ingvara Lidholma. Skladba je z roku 1963 a tohle je její americká premiéra.

"Pak se ozvou různé tóny z různých nástrojů. Přesněji řečeno, bude znít najednou všech osm tónů v oktávě. A víte, jak to zní? Asi takhle: Blééé. Je to prostě takové blééé, takové jako hučení – my tomu odborně říkáme bílý šum."

"V jednu chvíli se zaradujete, protože tady pan Pingel, co hraje na basu, udělá krásný zvuk, táááá, krásný začátek nádherné melodie... ale má to jeden háček, ta melodie nikam nepokračuje, a co pan Pingel udělá, je jenom to, že bude stále více a více přidávat na vibratu, takže z toho krásného táááá bude takové kvíkající á-ú-áá-úú-ááá-úúú nahoru a dolů, jako kdyby nějaký špatný operní pěvec –"

Hahaha, směje se publikum, ale Blomstedt šermuje prstem: "No ne, to nemá být parodie na operního pěvce, to bychom si nerozuměli!"

"A pak tady zase pan Pingel začne hrát strašně hluboko a půjde postupně výš a výš, až se nakonec zastaví na tónu bé. A to je dobré znamení, jak to uslyšíte, tak už víte, že zbývají asi jenom dvě minuty do konce. Ten tón bé pak převezmou postupně od pana Pingela další nástroje, a on doputuje až k trumpetám, a ty budou hrát hlasitěji a hlasitěji, až budou chvilku úplně nesnesitelně hlasité. Já slibuju, že to bude opravdu jenom chviličku. Potom se to celé úplně zhroutí: blm-blm-blm-blm a je konec. A to je celé, v podstatě žádné melodie, žádné harmonie, žádný rytmus. Ale hudba, hudba to teda je. No, já vidím, že už tady mezitím všichni nastoupili, tak se do toho pustíme."

A položí mikrofon a zvedne taktovku.

Š-š š-š-š-š-š.

Naprosto průměrný koncert nahrávkou měsíce

Tohle mě prostě baví. Na letošním Pražském jaru hrál Leif Ove Andsnes s Mahler Chamber Orchestra Beethovenovy klavírní koncerty. Andsnes hrál na klavír a zároveň dirigoval.

O koncertě napsal Michal Mašek. Byl to pro něj naprosto průměrný koncert, zkažený zejména tím, že Andsnes dirigoval a nemohl dávat na hráče větší pozor (a navíc měl "zahuhňaný" klavír).

No a teď vyšla nahrávka a lup ho, Gramophone tomu dal rovnou ocenění Nahrávka měsíce. Harriet Smithová učůrává radostí, a to v podstatě na stejných místech, kde je Mašek otrávený.

Mašek čeká a nedostává "to nejhlubší, nejniternější, čistou radost a uvolněnost z muzicírování. Hudbu, která dýchá." Smithová cítí "a palpable sense of discovery, of living the music; [Andsnes] and the MCO players are already finishing one another's musical sentences like an old married couple, but with an ebullience and mutual fascination that is anything but world-weary."

Mašek si stěžuje, že nástupy dechů byly "velice tvrdé"; Smithová chválí "wonderfully characterful wind soloists".

"Kde byla mrazivá místa na konci [...] pianissimové pasáže druhé věty prvního [koncertu]?" ptá se Mašek. Smithová řadí "the beautifully judged pianissimo ending" mezi "memorable moments".

Ponaučení na závěr nemám. Hledají Mašek a Smithová v hudbě totéž (a přesto on nenachází a ona ano), nebo hledají každý něco jiného (a proto on nenachází a ona ano)? Je to tím, že on je klavírista a ona kritička? To si rozmyslete za domácí úkol.

Má vlast 2012

Česká filharmonie. Vasilij Petrenko. Pražské jaro, Obecní dům, 12. května 2012.

Poslouchám Vltavu, což obnáší přetrpět neuvěřitelné kecy Vojtěcha Babky.
Petrenkova interpretace překvapila v několika ohledech: Nezpomalil závěrečné trombóny v Šárce: tak to obvykle dělávají zahraniční dirigenti. Často odmítal jít do změkčilého lyrična: to Filharmonie umí, takže to musel být jeho úmysl. Zejména v Blaníku (ale třeba ani ve Vltavě) neudržel život ve větších zvukových plochách: což je divné, protože s Liverpoolem mu takové věci jdou.

Ze židle jsem málem spadnul při začátku Tábora. Postupem času (ehm, půl hodiny po skončení koncertu) se přikláním k tomu, že šlo spíš o chybu internetového streamu. Pokud ne, tak se tam stalo něco hodně špatného – fagot zapomněl nasadit.

Nejvydařenější byly luhy a háje. Někdo v sále dokonce tleskal; já bych tleskal taky. I bych si výsknul. Vůbec celá druhá část se zdála víc odvážná, explorativní. Plynulý přechod od Tábora k Blaníku samozřejmě také potěšil.

~

Rychlé, při poslechu psané dojmy:

Fanfáry
Majestátnost bez subtilnosti, žádný Košler.

Hymna
Výborné, silné harfy. Kompaktní.

Vyšehrad
Úvod naopak nemajestátní, spíše volné tempo, bez patosu. Dravost ve smyčcích, silné kotle. Dekonstrukce Vyšehradu tíživá, žestě depresivní, a v té těžkosti už setrvává. Zatemnění. Báječná dynamika.

Vltava
Kiks ve flétnách, oj. Velice klasický zvuk, udržované pomalejší tempo slibuje, že přijde něco lepšího. Výborná souhra žestů, v lesním honu jsou slyšet všechny vrstvy. Svatební polka překvapivě tvrdá, odměřená. I scéně s rusalkami chybí magie. . Hlavní motiv se vrací ve výborném frázování. Geniální smyčcové ostenato ve svatojánských proudech. Finále plní, co úvod slíbil (to bylo průhledné).

Šárka
Český úvod, jen pikoly překvapily. Jízda koňmo je pojatá netradičně rychle, včetně Šárčina volání. Pikoly opět výrazné. Skvěle budované napětí, i v té rychlosti. A finále zase zpomalené; trylky v trubkách nejsou slyšet. Sólo ale nezpomalené, naopak!

Z českých luhů a hájů
Posmutnělé, zpočátku nepříliš široké. To se ale brzy mění. Báječné vystavěné. Jak byla Vltava místy strojová, tady to pluje a žije. Velké plochy a přitom je to celé velice křehké a se spoustou detailů.

Tábor
Buď jsem se přeslechl (doufám!) nebo byl začátek strašlivě nevyvedený. Pak se ale orchestr dává do kupy. Nepříliš patetické, to je možná škoda. V živějších pasážích daleko vydařenější než v úvodních chorálovinách. Cella a kontrabasy skvělé. Jde to všechno čelně do střetu; dojem otevřeného, vítězného zvuku.

Blaník
Absolutně bez pauzy! Ve zklidnění velice teskné. Pěkně hnané kupředu, rozhýbané a dobře vrstvené. Už tam není tolik napětí, je to pečlivěji organizované. Velké zvukové plochy ale jenom leží.

Kartinky, Čtrnáctá

Olga Gurjakova, Sergei Leiferkus, San Francisco Symphony, James Conlon.

Když jsem začínal poslouchat vážnou hudbu, měl jsem takové metalové období – vyhledával jsem skladby rychlé, hlasité, divoké. Šostakovičova Čtrnáctá symfonie se tam nehodila: odpadla záhy a už jsem se k ní nikdy nevrátil.

Jenže časy se mění, a když do San Francisca zavítá James Conlon, tak se prostě na něj jde, i když hraje jen Čtrnáctou a Kartinki.

Ty ovšem zajímavě: V Ravelově orchestraci, ale s vlastními úpravami. Odůvodněné to má Conlon dobře: Ravel tehdy (v roce 1922) neměl k dispozici finální klavírní verzi (ta vyšla až v roce 1931), takže se jeho orchestrace drobně odchyluje (a může za to Rimskij-Korsakov).

Většinou samozřejmě v blbostech, nepodstatně (tu chybí tón, támhle půl taktu) – až na Bydlo (začíná se fortissimo, nikoli pianissimo) a až na Velkou bránu kyjevskou. Tam jde Conlon po doslovném překladu a hraje ve finále i předsazené tóny, ty dvojúdery, rozdivočelé (ale stále ještě majestátní) ta-dáá, ta-dáá, místo klasického (pouze) majestátního dáá, dáá.



Šostakovičova symfonie má jedenáct vět, jedenáct básní od čtyř autorů. O tom si ostatně můžete přečíst jinde. V podstatě je to písňový cyklus, a celé je to velmi zklidněné (orchestr je pouze smyčcový, doplněný perkusemi: často jsou to zvony, a nejsou to zvony veselé).

Už jsem myslel, že o tom ani nenapíšu, ale dneska v rádiu ten koncert vysílají, takže si ho můžu poslechnout znovu, a při té příležitosti už by byla škoda se nezmínit.

Přestože se hrála před přestávkou, Kartinki symfonii z mojí hlavy nevytlačily – zůstala tam dlouho, až do Dudamela. Něco se prostě stalo, něco dozrálo a ta hudba na mě dolehla. Ztěžka, citelně.

Jsou to nehezké, nebarevné, těžké obrazy. Dopadly na mě smutky a starosti a smrti. Rilke. Ruština. Ale ne deprese, bylo to jakýmsi způsobem osvobozující, odpoutávající. Bylo to jako loučení se.

Jako když malá loďka odplouvá do tmy. Černota šplouchá, ten zvuk je zlý sám o sobě a mohl by vás lapit, ale všechno se nakonec ponoří ve ztraceno a vy se otočíte a jdete pomalu domů.

Na prohnutém lanku jsou zavěšené lampiony, blikavě svítí na cestu a všechno je v pořádku.

Všechno je v pořádku.

O humoru v hudbě

Jestli nemáte čas, nebudu zdržovat: Za největšího vtipálka v dějinách hudby prohlásil Alfred Brendel Beethovena a za nejvtipnější skladbu Diabelliho variace.

Pro ty, co snesou mé žvatlání, pár postřehů navíc. Za prvé tedy: Jel jsem do Berkeley na Brendelovu přednášku, místo abych šel v San Franciscu na koncert Mig21. Co to o mně vypovídá?

Brendel přišel shrbený, v obyčejném černém obleku a bílé košili bez kravaty. sedl si ke klavíru, ale otočil se k publiku a položil nohy na nožičky notového stojanu; snad po těch letech koncertování už ani neumí nemít nohy na pedálech.

Svou přednášku o tom, zda v absolutní (tedy neprogramové) hudbě beze slov existuje humor, předčítal, a přednáška sama byla vysoustružená, precizní, a vtipná. Její shrnutí máte nahoře. Brendel se bez uzardění věnoval jen klavírní literatuře, a poměrně přesvědčivě vyložil, že o humoru má cenu mluvit jen v klasicismu (kam zahrnul i Beethovena), a pak až 20. století (Ligeti). A vy můžete hádat proč.

Celá událost byla až legračně klišovitá: svým příchodem jsem průměrný věk posluchačů snížil lehce pod osmdesát let, a při závěrečné diskusi po přednášce tazatelé ukázali, jak jsou chytří (pokládali tak záludné otázky, že na ně nebylo možné odpovědět), případně jak jsou nepozorní a odvážní (považuji totiž za velmi odvážné se po takové přednášce udiveně zeptat, proč přednášející mluvil pouze o klasicismu, a Brendel se zmohl jen na koktavé "ale o tom tady přeci již hodinu hovoříme").

Nejzábavnější klišoscénka se ale odehrála při první klavírní ukázce. Brendel vykládá o tom, jaký je Haydn vtipálek, a pak řekne: například toto, otočí se ke klavíru a začne hrát. Posluchači vědí, že se hraje něco vtipného, ale zase k popukání to není, takže se všichni jen tak pochechtávají pod vousy a soupeří v tom, kdo se kde uchechtne osaměle, aby ukázal, jak odhalil skrytý vtip. Občas někdo i vyprskne smíchy, jako že už to nemůže vydržet.

Brendel dohraje, lidé zatleskají a zasmějí se nahlas. Ohromně vtipné to bylo! Brendel se ale nesměje (on se vlastně nezasměje za celou přednášku, jen se občas při hraní legračně tváří) a řekne: Trochu jsem si z vás vystřelil, protože jsem schválně vynechal ta vtipná místa. Teď zahraji tutéž skladbu ještě jednou, tak, jak ji Haydn skutečně napsal. V sále je najednou ticho k nesnesení. Jerome Klapka Jerome hadr.

Ale pak už se to pozná, Brendel poulí oči a uvolňuje lícní svaly a cení zuby, a tím trochu kazí, co vykládá: skutečně by to bylo tak vtipné samo o sobě, kdyby nepoulil a neuvolňoval a necenil?

Když se Brendel naposledy ukloní a zmizí v zákulisí, schválně se šourám a všemožně zdržuju, abych zjistil, co si myslí osmdesátiletí. Většinou jsou nespokojeni: Tak nevím, jestli mám rozbitý naslouchadlo nebo mluvil tak potichu, ale vůbec jsem ho neslyšela, huláká paní přede mnou, a pán k tomu jen vrtí hlavou: jeho přízvuk byl prostě k nesnesení. Vůbec nemluvil o Mozartovi, stěžuje si jiný, a četl to z papíru, no kde to jsme.

Byla to skvělá přednáška, blbečci, a Brendel je machr.

Co si koupit na pustém ostrově

Za rok se toho nashromáždilo přiměřeně: kromě disků od BBC Music, které si člověk nevybere, je to pozoruhodná směska věcí nových a vyhrabaných kdesi ve slevách.


Adèsova Bouře patří do těch nových, a je to důkaz, že opera by nemusela chcípnout. Argerichová a Kremer jsou výtečná dvojice, doporučuji i těm, koho vlastně moc sonáty nezajímají. Bernsteinova Mše od Alsopové je označovaná za vzkříšení–jako dobrá je, ale na vztah to ještě není. Blomstedta se SFO si není možné není nekoupit, i když budu mít Německé requiem dvakrát; bude to totiž pátý disk Gardinerovy Brahmsovy řady. Čtyřka velmi vyvedená, ale začíná tak strhujícím Coriolanem, že už toho Brahmse skoro nepotřebujete. Chopin ve slevách, jinak ho moc nemusím, a obě cédéčka dobře vybraná, Kovacevich i Buchbinder (no!). Copland dorazil před pár dny, takže ještě nevím.
Corigliano jenom kvůli tomu, že je to neznámé jméno za dolar, nový Čajkovskij (Petrenko) a Dvořák (Alsopová) na Naxosu dobrý, ale ten Dvořák možná v tisku přechválený. Eroica Trio, to je jen taková srandička, a Percy Grainger, co si budem nalhávat, taky. Harrisovy symfonie jsou slušné, Holt (klavír sólo) je hodně zajímavý, ale můžu si ho pouštět, jenom když jsem doma sám. Naopak Parlor pieces neurazí, ani když přijde návštěva. Mahler 2 s Haitinkem ještě čeká na jaře souboj s Boulezem; už mají za sebou dvě kola, a pořád nerozhodnuto. U těch zpívaných symfonií je to vždycky těžké. Osmá s MTT je vcelku sázka na jistotu, a Rattle byl ve slevě a ještě jsem ho neslyšel. Mendelssohn s Kavakosem je moc povedený, ale potřeboval bych si srovnat víc nahrávek; už to nějak nemám v hlavě. Zato Prokofjev/HaasQ je možno doporučovat bez uzardění, dokonce víc než Helfgotta (!).


Prodanou nevěstu jsem vyhrabal ze spodní zadní krabice v Amoebě, je to nahrávka z roku 1933, a za tu srandu to stálo. Bystří čtenářové si jistě povšimli, že Verdiho Requiem už vidí podruhé. Fungl nový Pappano šel do souboje s Gardinerem; prohrál, ale čestně a jen maličko. Ještě jeden Helfgott z výprodeje a dvakrát Kronos Quartet s hroznýma novýma kusama, který nesmím ani do sluchátek. Pochody, aby byla občas legrace a aby bylo co pouštět čtvrtého července. Alondra de La Parra je mexická dirigentka, se kterou jsme slavili nezávislost Mexika, a kromě toho, že je dobrá, je to taky skvělá příležitost seznámit se s mexickými skladateli. Klemperer protože ve slevě, ale zatím mě nenapadá, kde bych toho Haydna a Mozarta užil. Dvě cédéčka Kate Royal jsem si chtěl koupit už kdysi dávno, ale poštovné bylo drahé, Alagna ani nevím, kde se tu vzal. Yuja Wang je úžasná, a asi už bude potřeba těm čínským jménům věnovat víc pozornosti. Gensová podařená a ani to Santiago a cappella neurazí (vzal jsem to při objednávání Brahmse 4). A konečně MacDonaldová – to si nekupujte, v jiných městech se ten lesk rozplyne jak mlha nad Mission District.

Jaké nahrávky s sebou vzít na pustý ostrov

(Platí i pro ne zcela opuštěný poloostrov.)

Když se jede do San Francisca jen se dvěma kuframa, tak je jasné, že toho není možné brát s sebou moc. Takže jenom ty nejdůležitější věci.


Bez Adamsovy On The Transmigrations Of Souls by mě asi hned na letišti poslali zpátky, to je jasné. Od Bacha stačí Goldbergovské variace (Gould be dvou verzích pro dvě různé nálady) a suity pro sólové violoncello (po dlouhém vybírání Isserlis). Bartók od Alsopové, Beethoven je zastoupen komplet symfoniemi (Gardiner nerezaví), klavírními koncerty (nový Goode; neznáte-li, vyzkoušejte) a pár klavírních sonát (všechny se nevešly). Berlioz: Romeo a Julie od Davise (vlastně ani nevím proč), Fantastická symfonie od Gardinera, stejně jako Brahmsovy symfonie (čtvrtá ještě nevyšla). Pár Maďarských tanců od Karajana (mám to cédéčko už hodně dlouho, a tak nějak ho mám rád), klavírní koncert s Buchbinderem a Harnoncourtem (dokud jsem neslyšel tuhle nahrávku, tak se mi ten koncert moc nelíbil). Čajkovskij od Judda (víme proč), Doratiho (skutečná děla), Karajana, Bernsteina a Gergieva (tuhle Pikovou dámu jsem si kdysi pouštěl třikrát denně), Dvořák od Harnoncourta (tu Polednici ještě na nahrávce nikdo netrumfnul), Talicha a Hrůši.



Od Debussyho jen Preludia, Gershwin, Górecki, Honegger, Holst, Chopin, Liszt jen stručně. Mackerrasův výtah z Janáčka, plus smyčcové kvartety od Haasovců (kdo nemá, kupuje ještě dnes!). S Mahlerem to bylo hodně obtížné: 1 Solti, 2 Boulez, 4 Bernstein, 6 Gergiev; to je na dlouhé vysvětlování. Martinů/Ančerl, Mendelssohn/Maag (samozřejmě). Mozart jen Gardiner, s výjimkou pár klavírních sonát (Richtěr). Prokofjev/Gergiev, Rachmaninov/Volodos. Schubert jen vokální (Singphoniker, Monteverdi Choir, Wunderlich, ale můžu si to pouštět, jen když nikdo není doma), Schumannovy kompletní symfonie zase Gardiner.


Mou vlast vyhrál Krombholc (no vážně, zkuste ho), Smetanovy kvartety Škampovci. Bernsteinův Stravinskij jen proto, že má komplet na dvojcédéčku. Suk s Neumannem (Asrael, kdyby bylo smutno) a Netopilem. Cluytens kvůli Šostakovičovi za klavírem, jeho dvě symfonie od Ančerla (což může znít překvapivě). Verdi/Gardiner, Wagner/Böhm, a pak už jenom mé oblíbené interpretské kompilace: von Otter, Netrebko, Josefowicz, Janowitz, Hampson, Kožená, jedno vánoční album a krabičky mladého Bernsteina a Maazela, které doplňují případný chybějící základní materiál (jako třeba Dvořákovu Devátou).

Za rok v San Franciscu jsem se ke všemu ani nedostal: Tristan a Isolda, Don Giovanni, Romeo a Julie, Britten, Bruckner, Suk. Ale jinak to byl vydařený výběr, řekl bych.

Zimní cestou poslepu

Tenhle projekt začal loni v létě. U spousty skladeb vím docela přesně, jak by měly znít, co od nich chci, jaké nahrávky se mi líbí a proč. To se ale nikdy netýkalo Schubertovy Zimní cesty. A právě hledání té nejlepší Winterreise začalo loni v létě: naprostým klidem.

Abych nebyl ovlivněn předchozími poslechy, naordinoval jsem si rok bez Schuberta. Dnes nevím nic, nepamatuju si názvy ani pořadí písní, ani o čem jsou. Můžu začít úplně od začátku.

Před sebou mám dvacet různých nahrávek Winterreise. Jsou na anonymních, přepálených discích, očíslovaných od jedné do dvaceti. A budeme hrát play-off. Vždycky budu poslouchat dva disky: někdy jen jeden večer, někdy několik dní, když bude potřeba.

V první úrovni pavouka vyloučím deset disků z dvaceti. Po druhé úrovni mi jich zbyde pět. K nim doplním tři z těch prvních deseti vyřazených: to bude čtvrtfinálová osmice, ze které čtyři disky postoupí do semifinále.

Ve finále, které snad proběhne někdy v půlce ledna, si vyberu tu Zimní cestu, která se mi nejvíc líbí, a s ní strávím zbytek zimy.

To je můj projekt. To je moje Zimní cesta. Ještě jsem se nenarajzoval dost.


Zemřela Hildegard Behrens

Operní ikoně bylo 72 let.

Když si poslechnout Behrensovou, tak samozřejmě ve Wagnerovi a ve Straussovi, ale protože osobní vzpomínka je nad všechny nahrávky, musím se v duchu vrátit do Salcburku v roce 2001.

Tehdy čtyřiašedesátiletá Behrensová zpívala Kostelničku, hrála Česká filharmonie, dirigoval Gardiner. Behrensová byla ztělesněním zla a vůle a cizí, neosobní pravdy. Chtěl bych ji slyšet, jak v sedmdesáti zpívá Straussovy Čtyři poslední písně. Opravdově, jako skutečně poslední.